Den české státnosti

Kníže Václav byl vychován v křesťanském duchu svojí babičkou svatou Ludmilou. A vyučil se dobře. Pochopil a pronikl podstatu a hodnotu náboženství Kristova. Přilnul k němu s veškerou silou svého nevšedního ducha a s veškerou vroucností mladého srdce a snažil se později jako vladař uvádět moudře tento ideál plně a opravdově v život. Svatý Václav byl právem nazýván patronem těch, kdo usilují o mír. On tak činil nejen slovy, ale svým jednáním, svými činy. Ne ustupováním, ale osobním nasazením tehdy, kdy byla v sázce nejen jeho vláda, ale i život.

Život a význam sv. Václava

Podle kosterních pozůstatků to byl na svou dobu velmi urostlý, statný muž se zraněními, která svědčí o tom, že si svou vládu musel obhájit v nejednom souboji. Je znám také tím, že byl vzdělaný, což v jeho době nebylo samozřejmostí. Byl to muž víry. Legendy hovoří, jak se chodíval modlit i v zimních nocích do chrámu, jeho sluha Podiven, kterému bylo zima, mu to rozmlouval a na to svatý Václav odpověděl výzvou – kráčej v mých stopách. Když to Podiven vyzkoušel, zaplavilo ho teplo. Nic mu už nebránilo, aby se s knížetem modlil. Václav byl také muž odvážný a rázný. Když ho chtěl o vládu v knížectví připravit jeden z velmožů (Radslav), jenž přitáhl se svou družinou, vybídl ho Václav: neprolévejme zbytečně krev svých zbrojnošů. Sami se utkejme. Muž proti muži, a vítěz ať se stane vládcem. Když pak proti sobě stanuli na kolbišti, zazářil Václavovi na čele kříž. Jeho protivník spatři toto znamení a v zápětí se vzdal. Třetí zmínka v legendách připomíná Václava jako muže velkorysého a přátelského, který nepohrdal slabostmi druhých. Zmiňuje se o chvílích, kdy Václav zasedal se svými velmoži. Zasedání pak občas přerostlo v hostinu a pitku, kde se někteří společensky velmi unavili. Václav pak druhý den činil pokání a prosil za odpuštění pro všechny, kdo se nedokázali ovládnout. Muž víry, odvahy, přátelství, vzdělaný panovník. Toť charakteristika svatého Václava.

Kulturní význam svatého Václava

Václavův život a jeho zavraždění se ještě v 10. století staly zdrojem náboženského Svatováclavského kultu. Jeho uctívání se později v 11. a 12. století šířilo nejen po celé zemi, ale například i do sousedního Polska či Ruska. Od roku 1670 je 28. září – Svátek svatého Václava, v celosvětovém církevním kalendáři. Vražda a oslava prvního českého světce a mučedníka se staly vděčnou látkou mnoha církevních oslavných spisků a legend. K Václavovu životu se připomínalo hlavně to, že zbožný kníže Václav dal v zemi stavět kostely a povolal do země kněze ze všech křesťanských zemí. V umění bývá Václav vyobrazován jako silný mladý muž v rytířském brnění, v přilbě, v ruce s kopím a praporcem, na němž byl vyobrazen tehdejší znak Země české – černá orlice. Zpravidla pak sedí na sněhobílém koni. Na hradě Pražském dal Václav založit kostel sv. Víta. Tam byly také, po převozu ze Staré Boleslavi, pochovány jeho ostatky. V kapli katedrály sv. Víta na pražském hradě se nachází jeho nejznámější socha od sochaře Petra Parléře. Svatému Václavovi je v celé České republice zasvěceno na 332 kostelů.

Význam politický, idea svatováclavská­

Svatováclavská tradice je nejstarší českou historickou tradicí. Od 10. století se kníže Václav stal středověkým „věčným panovníkem „ Čechů, ochráncem českého státu na nebesích, později i symbolem českého bojovníka (svatováclavské kopí bývalo neseno do boje v čele českých vojsk). Jeho obraz byl na mincích českých panovníků, na zemských i královských pečetích, hymnou starých Čechů se stal Svatováclavský chorál. Vyvrcholením středověkého svatováclavského kultu byla doba Karla IV. Ten sepsal životopis sv. Václava a v roce 1346 si vyžádal od papeže Klimenta VI. listinu, jíž zasvětil královskou korunu sv. Václavovi. Koruna pak byla umístěna na lebce světce a snímala se jen při nejvýznamnějších příležitostech- při korunovaci nových českých panovníků. Svatý Václav se v době Karla IV. stal symbolem české státnosti. Jeho obraz je na pečetích zemského soudu i pražské univerzity. K Svatováclavské tradici se hlásili čeští katolíci i husité (na husitské svatováclavské korouhvi byl nápis „Na Němce, zrádce Boží!“), Jan Amos Komenský i Jednota bratrská. Později se svatý Václav stal záštitou českých kněží proti germanizaci. Básník Jaroslav Durych vzpomíná, jak Němci odmítali 28. září chodit do kostela, neboť ve Václavovi viděli nikoliv zemského patrona, ale Čecha. Před sochou sv. Václava byly v r.1848 formu­lovány české státoprávní požadavky. Obavy z narůstajícího sebevědomí Čechů vedly rakouské úřady k zákazu svatováclavského chorálu a zobrazení českých svatováclavských korunovačních klenotů. V letech 1914–1915 ožila svatováclavská idea u první československé zahraniční vojenské jednotky – České družiny v Rusku, z níž vznikl pluk svatého Václava, Svatováclavské motivy se objevily ve výzdobě zemljanek, polních oltářů, vojáci zpívali svatováclavský chorál. Když vznikal československý stát, T.G.  Masaryk svatováclavskou ideu opustil. Byla pro něj příliš spjata s monarchistickou minulostí. I přes tento jeho postoj došlo k vyhlášení samostatného československého státu 28. října 1918 pod pomníkem knížete Václava. Na památku této události zdobí datum 28. října 1918 čelo pomníku. Češi tak mají jedinečné místo své identity, kde se snoubí tradice jejich starobylé a moderní státnosti, místo národního spontánního shromažďování. Připomeňme si, že na tomto místě začala také v roce 1989 nová demokratická epocha našeho státu.

Lehké opevnění z let 1937-1938